Kdo mě probudí, jestli teď spím? A pokud ne, kdo mě přesvědčí o tom, že jsem vzhůru? Usínám do života a probouzím se do spánku, někdy je to naopak, a někdy ani nepoznám, kde je ta hranice; jako když jdu vánicí proti svahu, bílo nahoře i dole, není vidět ani náznak horizontu, zdá se, že s každým dalším krokem začnu stoupat na tu bělavou oblohu, nebo spíš přepadnu přes okraj světa někam dolů – nevyhnutelně se to jednoho dne stane, protože ta čára mezi zemí a snem nebo mezi bděním a nebem zkrátka není, jen bílo, a protože majáky jsou jen na moři, tady, když něco zahoří, není to maják, a zahoří jen proto, aby ti za očima zůstala tmavá skvrna, co oslepuje, a činí ten horizont ještě více neviditelným, ten skrytý a skrývající se předěl mezi nahoře a dole.
Kdo mě probudí, jestli teď spím? A pokud ne, kdo mě přesvědčí o tom, že jsem vzhůru?